Moje psaní

Začínám si čím dál více všímat, jak jsou překroucena slova. Asi jako Otčenáš, který naučeně mudrujeme z úst a přitom ani nevíme, co znamená. Ano, mluvím o Bohu a na krku nosím křížek, ale s církví nebo s náboženstvím nemám nic společného. Je totiž úplně jedno, kdo k vám promlouvá, zdali Kryšna, Budha, Ježíš, Mohamed nebo guru Karel. Důležité je uvědomit si, kdo naslouchá. Všichni jsme svobodné bytosti s duší a přitom jsme se dobrovolně zavřeli za neviditelnou mříž. Klíč máme u sebe v kapse, přitom se domáháme otevření a voláme o pomoc. Budu psát o tom klíči, budu psát o tom, jak jsem také volal, zvědomoval, hledal a nakonec, když jsem ten klíč objevil, objevil jsem i strach odemknout… Budu psát a sám sebe otevírat. Ono mi totiž nic jiného nezbývá, stejně jako vám.

 

Legenda o orlích lidech

Nespočetně krát jsem létal, ale pouze ve snu a je úžasné, že si pamatuji ten první létací sen. Pamatuji si, jak si moje dlaně hrály s prázdnem a nohy byly lehčí a lehčí… až.

Kniha

text © Tomáš Sedlák, 2020
ilustrace © Dobromila Pilná, 2020
© Matěj Bárta, Studio JB, 2020
ISBN: 978-80-86512-61-7
Počet stran: 172

Kde knihu koupíte?

Třeba u mě…
Cena 248 Kč + 100 poštovné a balné.
info@tomassedlak.cz

Příběh nalezení Božství v Sobě.

Úvod

Tento příběh je tak starý, že si jej čas málem odnesl daleko za prostor. Stal se ještě v dobách, kdy národy neměly svá jména, kdy se nehledalo prstem na mapách, neboť nebylo žádných cest, a pouze ptáci nebeští mohli si vyprávět o místech, kde člověk postavil svá první obydlí a rozdělal první oheň. Tam někde se spojil osud dvou lidí, kteří se nebáli vzlétnout.

Tento příběh mi vyprávěl můj děda a jemu zase jeho děd a dnes už chápu, že pouze slova jej mohla uchovat a bezpečně skrýt pro další pokolení. Udržet ta slova by však nešlo bez víry, že to všechno se skutečně stalo. Možná je to celé bláznivé a smyšlené, ale kde jsou hranice bláznovství? Jsou pouze a jenom v naší mysli. A co je za ní? Co je za tou myslí, která nás každým prožitým okamžikem nutí zůstat stát, nebo jít, dávat, nebo brát? Myslím, že za ní je pouze třpytivé prázdno, to prázdno, z kterého doputoval tento příběh až k nám.

Anotace

Kdesi za vlnami veliké řeky, v neprobádaných lesích tajgy, se ukrývá jeskyně. V ní je zaznamenán příběh dvou lidí, kteří dokázali vzlétnout a bez zábran letět. Ten, kdo jeskyni objeví a rozluští kresby na stěnách, pochopí tajemství skutečného smyslu života. Pak již bude pouze na něm, zdali se odváží následovat ty, kteří to dokázali před ním. Tento příběh byl po mnoho generací předáván pouze ústní formou. Až ve věku Vodnáře, v dobách transformačních změn, mohl být konečně napsán, aby pomohl i Vám pochopit… Legenda o orlích lidech je příběhem nalezení Božství v Sobě.

Ukázka

I další den se probudil Najban bez svého nového učitele. Ten se již
dávno vznášel daleko za obzorem a někde tam, jak říkával, naslouchal,
aby poté konal. Najban znal již každý kout svého nového domova,
dokonce již dovedl rozumět řeči svých bratrů a sledoval jejich hry
o každý kámen, o stopu v písku, o chmýří, které se vzneslo ve vzdálených
krajinách a pomalu mířilo ke skále vysoko nad oblaky. Dokázali
jej spatřit, ačkoli ještě plulo vysoko nad nimi, a svými zobáky se snažili
uchopit to malé nic. Najban jim záviděl hru, kterou nemohl hrát.
Tak rád by skákal jako oni a snažil se uchopit chmýří první, ale nešlo
to. Věděl, že s jejich těly nelze soupeřit, byl přece jenom jiný… byl člověk.
Přitiskl se ke stěně, dál sledoval jejich klání a vzpomínal, jak jako
malý chlapec hrál s podobně starými dětmi stejné hry o nic, a přitom o všechno. Jeho vzpomínky se staly tak silnými, že ani nepostřehl
hlas, kterým oznamoval Negun svůj návrat.

Mláďata již netrpělivě očekávala jeho přílet a hlavně něco, co zaplní
jejich věčně prázdné žaludky. Král nebes dosedl i s kořistí a ihned
počal s rozdělováním. I Najban dostal svůj kus, ale místo něj se věnoval
dálkám… dálkám vzpomínek.

„Kde až jsi, Ty, který létáš vzhůru?“ optal se Negun, neboť pochopil,
že právě hledá něco daleko za oblaky, daleko za zapadajícím sluncem.
„Na ostrově, u Merana, se svojí poštolkou, právě jsem tam, kam už
se nikdy nevrátím.“ Najban odpověděl a nevěnoval mu ani krátký pohled.
Stále vnímal jenom vzpomínky vkrádající se do jeho myšlenek
a skrytě mu napovídajíc smutek z nich.
„Neznám ten pocit, který máš, a navíc to, co jsi zažil, je už pryč.“
Najban nechápal jeho slova.
„Jenom jsem si posteskl, nic víc. Jsou to pouhé vzpomínky na věci,
které jsem prožil. Copak ty nemáš žádné vzpomínky?“
„Nemám.“ odpověděl krátce Negun.
„A víš vůbec, co je to vzpomínka, co je to stesk?“ Negun odpověděl
stejně krátce a Najban se rozhodl vysvětlit mu jejich význam.
„Vzpomínka může být krásná, to potom hřeje na srdci, anebo smutná,
a to potom srdce bolí. Stesk vychází z toho dobrého. Je to vzpomínka
na něco krásného, co se stalo dříve, co si člověk nese v srdci a potom
mu to chybí, a když něco chybí, tak to časem bolí… vnitřně bolí.“
Najban domluvil a podíval se na krále oblohy, zdali ho pochopil.
„Takže nyní tvé srdce tluče vzpomínkami? A je to dobré, aby se
tolik trápilo, když už se nedá nic z toho vzít zpět?“
Negun měl mnoho zvláštních otázek. Divil se velmi, proč si mladý
lovec stýská, když jeho prožitky dávno odplavil déšť, pak však vyslovil
ještě jednu otázku, s kterou si Najban nevěděl rady.
„Proč stesk tolik bolí, když vzniká z dobrých vzpomínek?“
„Copak ty jsi nikdy neplakal, Negune? Stesk je lítost nad něčím, co
je daleko a mnohdy tak daleko, že už se to nikdy nevrátí.“