Jaro 2021 je pravým jarem se vším všudy. Každý rok jsme četli, že jdeme ze zimy do léta a konečně to máme jinak… tak jako dřív. Tak jako dřív jsem poznamenal záměrně a asi víte proč. Chceme a věříme, že všechno bude tak, jako dřív a já vždycky jenom poznamenám… pro Boha, jen to ne. Zároveň si však jsem vědom, že každá změna bolí a toto období, v kterém se nacházíme bolí jak tělo, tak duši.
Viděli jste toto video, které jsem přiložil ke článku? Asi ano viďte. A nyní upřímně. Jaký z něj máte pocit? Dovolím si odpovědět za vás: je v tom všechno kromě pocitu, že bude líp. Oči pláčou a mají proč. Jsou z toho hotové děti, rodiče, učitelé a bohužel i některé vědecké kapacity, kterým není lhostejné, do čeho se tu ženeme. Všimněte si toho chlapce. Jako herec obstál na jedničku, ale uvnitř něj vzniká hluboký rozpor, který my dospělí nevidíme a jednou nám bude tento strašlivý omyl připomenut. „Teď se šťourám v nose, pak si omeju ruce smradlavkou, nasadím si roušku a jakmile si budu moct hrát s kamarády, tak stejně všechno sundám, protože dýchat musím a musím taky vykřičet do světa jako obyčejný kluk, že JSEM TADY. Takhle to je ve skutečnosti a tohle si myslí každé dítě… zdravé i nezdravé. To video je zombie příběh, který žijeme… a nyní již bohužel všichni, tak jak bylo předesláno v minulých článcích. Je v něm uloženo tolik neviditelného strachu, že by se nevešel do všech knih Stephena Kinga. I tak jsem ale optimista a věřím, že jednou bude všechno jinak. Testy budou stále, jenomže na něco úplně jiného.
Zamýšlel jsem se nad jednou jednoduchou věcí: je lepší sedět v lavici s covidním spolužákem, odstonat si to a dál se učit nebo být v naprosto sterilním prostředí s naprosto ustrašenou učitelkou, školníkem, co stříká po chodbě do úmoru dezinfekci a ředitelkou, která v plném stresu denně třikrát změní nařízení, protože musí. Co je horší, ptám se. Covid nebo pokroucený charakter, který se nepozorovaně táhne jako věčnost. Až zmizí tahle nemoc, tak se vrátíme zase k těm věčným nemocem své povahy? Zase budeme žít, pracovat a učit se mezi lidmi, kteří sice nebudou covidní, za to však na dně morálně pokleslí? Dejme jim test. Test na lásku v duši, test na radost ze života. A když propadnou? Tak prostě jděte domů, tam se zamyslete nad svým životem a zítra přijďte s úsměvem a my, co s vámi pracujeme, co se s vámi učíme Vám k té změně pomůžeme, protože tu jsme přeci spolu. Spolu na jednom pracovišti, v jedné třídě… v jednom životě. I já bych potřeboval takové testy a rád se jimi budu šťourat v nose, protože tohle má smysl. Má to váhu… váhu změn.