Znám jednu zemi, z které vzešel příběh o pýše a svobodě.
V té zemi vládl král, vládl moudře a spravedlivě, ale jednoho dne, když objel své království a zjistil, že vše je, jak má být, náhle usoudil, že už dál nebude vládnout. Svůj hrad přestavěl na honosný zámek plný přepychu a rozhodl se, že se do konce svého života bude už jenom bavit.
Od té doby nebylo dne a noci bez slavnosti. Král hostil své dvořany a dvořanů přibývalo. A protože jejich vládce byl bohatý a nepotřeboval víc, dvořané mu za jeho přízeň dávali obdiv. Nešetřili chválou ani poklonou, neboť věděli, že za ní si koupí přízeň a přízeň znamená plné břicho.
Hodovalo se a pilo. Víno teklo ze džbánů, podávala se ta nejvybranější jídla a jablka se přebarvovala na zlatá, protože všem vadila jejich obyčejnost. A jelikož čas hodokvasu je časem zapomnění, nikdo si nevšiml, že jejich moudrý král již není moudrý, nýbrž pyšný. To však nikomu nevadilo a proč také. Vždyť vyjádření obdivu nikoho nic nestálo a po hlubokém úklonu se každý dvořan narovnal a znovu si zapnul rozepnutý knoflík na kabátci.
Oslav a veselí tedy neubývalo. Dále se hodovalo a pilo, vymýšlely se všelijaké kejkle a karusely. Jenomže jednoho dne si jeden z dvořanů všiml, že králi začínají padat vlasy. I řekli to králi a on se zamyslel. Bohužel však, tak jako podzim budí zimu, pýcha budí lenost. Král se tedy rozhodl, že na sebe vezme paruku. Všem oznámil, že tato ozdoba hlavy je symbolem urozenosti a brzy na to nebylo jediného v zámku, kdo by ji nenosil. Dvořané se předháněli v tvarech a špercích, jež paruky zdobily.
Vše se zdálo být, jak má, neubylo jediné radovánky, jenomže jednoho dne král přišel na jednu ze slavností docela bledý a dalšího dne byl bledý ještě víc. Nikdo mu to však neřekl a až teprve pohled do zrcadla mu prozradil pravdu o sobě. Tentokrát si vzal k sobě pár svých nejvěrnějších a nechal si poradit, co s tím.
„Napudruj si tvář, náš králi a uvidíš, že obdiv a úcta se nezmění,“ pravili jedním hlasem ti, kteří věděli, že tato rada je nejjednodušší cestou k zachování blaha a pohodlí.
Král je uposlechl a od té doby se stalo módou pudrovat si tváře. Od nejprostšího sluhy až po barona si všichni nasadili masky a dál se oddávali radovánkám, co nebraly konců.
Uplynulo mnoho dní a znovu se zdálo být vše, jak má, když si král všiml, že se mu na tváři objevil vřed. Odešel do své komnaty a nechal si zavolat znovu své nejvěrnější. Optal se jich stejně jako předtím, co má dělat.
„To je prosté óóó vznešený králi. Uděláme z něj známku vznešenosti,“ sdělili mu jeho nejbližší a mokvající vřed začernili, aby zářil jako šperk na urozené tváři. Sami si také své tváře poskvrnili a společně se vrátili k ostatním hostům.
Dál se hodovalo, dál se radovalo, dál se přetvařovalo a jednoho dne uprostřed všeho veselí, král náhle zemřel. Zabila ho pýcha, lenost a přijatá faleš. Zabila ho neochota žít svůj život až do konce. To však nikdo z dvořanů nevěděl a vědět ani nemohl, byli totiž pyšní stejně jako on. První si královy smrti všimli ti, co mu radili pro svůj vlastní prospěch a pohodlí. Bylo jim jasné, že královu smrt dlouho neutají a tak se rozhodli, že z něj udělají modlu. Modla totiž trvá, je věčně živá a její přítomnost je vždycky zárukou toho, že vládnou dobré časy. Nastrojili tedy krále do nejdražších šatů, namalovali mu věčný úsměv a posadili ho na trůn, aby všem vládl navždy. Mrtvý král stále přijímal obdiv, úklony a úctu. Vše se opravdu zdálo, tak jako dřív až do chvíle, kdy při jedné z veselic došlo červené víno. Ve sklepích však bylo ještě bílé a když došlo vepřové, počaly se zabíjet husy a kuřata, jen aby ples měl stále plný stůl. Zdálo se, že je to věčná pohádka o dobrých časech.
Za něco málo dní, přišel před zámek prostý venkovan. Chodil sem každý rok konat své řemeslo a čekal, až ho někdo pozve dál. Nikdo si ho však nevšímal a tak se rozhodl vstoupit bez ohlášení. Když došel do velikého sálu, přistoupil k němu jeden z hodovníků.
„Co tu pohledáváš?“ ptal se ho podezíravým hlasem.
„Tak jako každý rok, jdu do zámecké zahrady stříhat růže. Chci se jenom ohlásit, jak je dobrým zvykem. “
„Takhle?“ podivil se dvořan a znovu si zahradníka prohlédl.
„Jestli chceš jít konat své řemeslo, musíš si vzít paruku, napudrovat si nos a poklonit se našemu králi,“ nařídil mu jasně dvořan.
„Já ale nechci nic takového. Přeji si pouze dělat svoji práci.“
„Takhle ne!“ měl jasno dvořan, jenomže zahradník trval na svém.
„Jsou to královy nejoblíbenější růže a on mi je svěřil. Ručím mu za ně. Doveď mě ke králi.“
Na to dvořan nemohl jinak, než ho zavést ke královskému trůnu.
Šli spolu podél dlouhého stolu, u kterého všichni hodovali. Venkovan pomalu kráčel a viděl ve tvářích všech, jak jim pýcha přičarovala slepotu, vzala jim svědomí a spoutala jejich duše jako okovy člověka, který se bál spatřit padající hvězdu. Došel až k trůnu a zjistil, že král nežije.
„Copak to nevidíte? Vždyť král je mrtev!“
„To ano, ale když si vezmeš paruku a napudruješ si tvář, stane se pro tebe stále živým. Budeš se moci za zámeckými zdmi dále radovat, tančit a hodovat.“
„Ale ztratím svobodu,“ řekl mu klidným hlasem zahradník a dvořan se zarazil:
„Svoboda? Co je to svoboda?“
„To je, když se můžeš zeptat srdce i rozumu na to, co je pro tebe to správné a pak učinit, co uznáš sám. Svoboda je když je tvé rozhodnutí jenom tvé.“
Dvořan se na chvíli znovu zamyslel a zahradník ucítil, že opravdu hloubá nad tímto podivným slovem, které nemá hranic.
„Pojď se mnou, naučím tě pěstovat růže. Ukážu Ti, jak se staví dům, jak se obdělává pole a jak svítá.“ Zahradník se dvořanovi podíval upřeně do očí, podal mu ruku a čekal, jestli ji přijme.
„Ale to přijdu o všechno to, co teď vidím a já chci zrovna tamto propečené husí stehno… vidíš ho také?“
„Vidím. A já chci svoji svobodu.“ Na to ho dvořan nechal vyhnat ze zámku a pak si spokojeně sedl ke svému propečenému stehýnku, možná tomu poslednímu, které ochutnal.
I ten den zapadalo slunce… pomalu, důstojně a tiše. I tu noc vyšly hvězdy a dle vesmírného zákona, svítily na všechny bytosti stejným světlem… světlem Lásky.
Tímto příběhem napsaným pro tuto přelomovou dobu, prosím všechny lidi, zamysleme se nad tím, jestli nám ti, co nám velí, nenasazují paruky za pečenou husu, z které brzy nezbude ani kost. Zamysleme se nad tím, jestli jsme ještě stále tak slepí a stále věříme, že všechno bude jako dřív, zdali uděláme tečku za něčím, co tu je od toho, aby nás změnilo. Zamysleme se nad tím, jestli vůbec chceme, aby všechno bylo jako dřív. Svoboda je darem od Boha a naši povinností je chránit ji do posledního dechu.