Moje psaní

Začínám si čím dál více všímat, jak jsou překroucena slova. Asi jako Otčenáš, který naučeně mudrujeme z úst a přitom ani nevíme, co znamená. Ano, mluvím o Bohu a na krku nosím křížek, ale s církví nebo s náboženstvím nemám nic společného. Je totiž úplně jedno, kdo k vám promlouvá, zdali Kryšna, Budha, Ježíš, Mohamed nebo guru Karel. Důležité je uvědomit si, kdo naslouchá. Všichni jsme svobodné bytosti s duší a přitom jsme se dobrovolně zavřeli za neviditelnou mříž. Klíč máme u sebe v kapse, přitom se domáháme otevření a voláme o pomoc. Budu psát o tom klíči, budu psát o tom, jak jsem také volal, zvědomoval, hledal a nakonec, když jsem ten klíč objevil, objevil jsem i strach odemknout… Budu psát a sám sebe otevírat. Ono mi totiž nic jiného nezbývá, stejně jako vám.

 

Mulaj

Když jsem ho začal psát, vůbec jsem nevěděl, že ho čeká taková pouť, taková bolest a štěstí. Je to jako s motýlem… Nejprve je jeho duše zavřená v těle housenky, aby nakonec mohla vzlétnout.

Kniha

Vydalo: studio JB (děkuju Matěji)
Ilustrovala: Dobromila Pilná
ISBN: 978-80-86512-59-4
Počet stran: 200

Kde ho koupíte?

Třeba u mě…
Cena 248 Kč + 100 poštovné a balné.
info@tomassedlak.cz

Když se člověk  k duši vrací

Úvod

Stalo se to v dobách, kdy se pískem měřil čas, v knotu svíčky se ztrácela tma a kometa nad zemí znamenala víc než plující hvězdu s vlečkou. Lidé ale byli stejní jako dnes. Byli lhostejní i soucitní, znali lež i pravdu a jejich úsměv se mnohdy křivil, jen aby neprozradil pachuť v ústech. V těch dobách nebylo kněží, mluvících o spasiteli na kříži, ani muezzinů, volajících pokoru z výšek útlých věží. Každá země měla svého Boha a úctu k němu naplňovala slovy i dary a pouze cesty jako tepající žíly vyprávěly příběhy o jejich slávě a moci. To ony šeptaly o touze a naději, ale i o zradě a utrpení. Sílu slov pak vkládaly do stínů poutníků.
Všude tam, kde se zastavily lidské kroky, doputoval i náš příběh. Příběh o tom, že padající slza je víc než palác ze zlata a víra v duši má větší moc než tisíc nabroušených šavlí.

Anotace

Žil obyčejný život jako Vy až do chvíle, kdy přišel o To nejcennější, co člověk v sobě nosí. Aby To ztracené získal zpět, musel se vydat na dlouhou cestu. Na ní se musel brodit sněhem hor i pískem pouští. Musel prožít a překonávat mnohé zkoušky, dokud nepochopil, že v kapce slzy najde více, nežli ve vodách oceánů, že i ten největší kámen se náhle stane malým a dá se snadno odvalit. Musel přijít na to, že každý člověk, kterého na své pouti poznal, byl jeho učitelem v dobrém i zlém. Pak teprve mohl najít To, co ztratil, a díky tomu odkryl největší tajemství lidského bytí… tajemství, které musí odkrýt dříve nebo později každý z nás. Mulaj je příběhem chlapce, jenž poznal sílu duše.

Ukázka

Všechny vzpomínky měl za zády a před sebou nový svět. Nevěděl, co ho
čeká, za to si ale byl jist, že všechno zlé i dobré musí přijmout a ve všem
musí hledat znamení. Nic v jeho příběhu už nebylo náhodou a tohle slovo
se stalo tím nejsměšnějším a nejobyčejnějším, které Mulaj znal. Nebylo tedy
ani náhodou, že když došel k bráně, jež se otevírá jen zatraceným, zavolal
na něj její strážce.
„Hej ty, co to máš za nástroj a k čemu ti bude, když jdeš na jistou smrt.
Dám ti za něj hadí jed do žíly, abys netrpěl tak dlouho a tak krutě.“ Mulaj nabídku
odmítl a pokojně čekal, až mu strážný otevře bránu. Potom se uklonil
a vyslovil třikrát Hár ma.
„Tvoje Hár ma je jako moje táhni mi z očí!“ pravil rozezleně strážný,
na výraz pohrdání si odplivl a rychle zavřel bránu.
A tak Mulaj opustil své rodné město. Už se nemohl vrátit zpět, jenom jít
do písků pouště, tam, kde není cest ani pěšin, pouze rozsypaná zrnka v mohutných
peřinách. Mulaj kráčel směrem, který sám zvolil, a stopy za ním
zakrýval vítr, jako by chtěl zahladit cestu zpět. Dargút se dávno ztratil v nedohlednu,
a když slunce zacházelo za obzor, ještě dovolilo posledním paprskům
rozsvítit vysoké duny. Jenom ony, Mulaj a pomalu se plnící obloha
blikajících teček.

Únava už dávno přestala počítat kroky, ale Mulaj se nezastavil. Věřil, že
každá poušť má konec, a i když mu opět slunce nakreslilo stín, stále šel. Dokud
měl čím zahnat žízeň, tak stopy přibývaly, když však v měchu nezbyla
ani kapka, začal Mulaj tušit, že se brzy jeho kroky nadobro zastaví. Bez vody
se síla rychle vytrácela, kolena už nemohla dál nést jeho tělo a nakonec klesla
do horkého písku. Mulaj cítil, že jeho dny jsou sečteny.

Sáhl po loutně, hrál a k melodiím se přidal i jeho hlas, který až do teď musel
mlčet. Hrál horkému slunci a děkoval mu za jeho spravedlivé teplo. Zpíval
sypkému písku a děkoval mu za to, že dá navždy spočinout jeho tělu. Hrál svému
andělovi strážnému a přál mu, aby jeho křídla dolétla až do nebes.

Zpíval své duši, aby mu odpustila, že již jeho tělo nepobere tolik sil, aby k ní došlo.
Všechno se v té chvíli zastavilo a loutna se nechala vést slovem. To slovo
bylo jako gejzír, jehož proud prýští vysoko nad zemí a září do všech stran,
a než stačil Mulaj dohrát, objevil se na jedné z dun jezdec. Pobídl svého velblouda
a v mžiku stál před ním.
„Zpíval jsi tak, že se i vítr, co tady fouká od nepaměti, zastavil a poslouchal.
Ušel jsi dlouhou cestu, ale sám se dál nedostaneš,“ domluvil jezdec,
pomohl Mulajovi nasednout a svlažil mu rty vodou.
Dojeli spolu k velké karavaně, co se táhla jako nekonečný had přes písky
pouště. Mulaj rychle nabyl sil a večer u jednoho z rozdělaných ohňů již mohl
hrát a zpívat.
Po několik slunce západů lidé naslouchali jeho příběhům a s chutí si dopřávali
tak neobyčejné rozptýlení. Přes den se karavana pomalu proplétala
mezi dunami, a když jednou míjeli jednu z nich, Mulaj si všiml, jak na zemi
leží malý pták. Seskočil z velblouda a přiblížil se k němu. Toho si všiml jeden
z mužů a přispěchal za ním.
„Nedotýkej se ho!“ volal na něho varovně.
„To je nejpevnější zákon karavany. Nikdo se nesmí dotknout žádného
zdechlého zvířetel. Sedni si zpátky na svého
velblouda a nech ho ležet… ten pták je zatracený a patří poušti.“
Mulaj ale cítil, že je mu velmi blízký.
„Je jako já, bojuje ze všech sil a prosí o naději,“ řekl si pro sebe.
Malý ptáček skutečně bojoval do posledních sil a snažil se mávat křídly,
aby vzlétnul. Mulaj nedbal varování a vzal ho do rukou.
„Tímto jsi o sobě sám rozhodl!“ promluvil přísně onen muž.
„Karavana musí jet dál, ale ty zůstaneš zde, protože je-li ten pták nemocný,
i ty nyní můžeš být a pak i mnozí z nás.“
Mulaj hájil sebe i ptáka, jenže nikdo už ho neposlouchal. Stal se opět
zatraceným kdesi hluboko v poušti, kde se čas měří podle kapek vody. Sám
však nezůstal, měl v dlaních malou křehkou bytost krčící se mezi prsty. Ten
pták byl jako každý jiný. Nebyl ničím výjimečný, snad jenom tím, že Mulajovi
plně věřil, když mu omýval rány na křídle a rovnal mu peří, aby mohl zase
vzlétnout.